"Tak jsem doma o vás (o mně a Monče) vyprávěla včera babičce a dědovi" píše mi z Toronta Isabela. To mě potěší, ještě na nás nezapomněla. "Paráda, dvě postarší bláznivý ženský v Indii" odpovídám s tím, že babička s dědečkem by z nás měli radost. "Kdepak" doplňuje, "vyprávím o dvou bohyních, perfektní kombinaci cukru a koření. A hádej, která jste která..." zakončí svou zprávu smajlíkem. Takového krásného přirovnání se mi už dlouho nedostalo. Já osobně se v téhle kombinaci pochopitelně považuji za kokosový cukr. Nenechám Monču být všude tou "sladší" :-) z nás.
Já, Isabella a Monča
Známe se skoro čtrnáct let a víceméně celou dobu spolu kamarádíme. V našem vztahu máme jasně dané role. Já většinou něco vymyslím a zařídím a Monča pak do toho jde se mnou a uhladí stres, který mi to přinese. V letadle zajistí, že zapomenu, že se vlastně bojím létat, odpoví na zásadní otázky typu : co bude až ........., má mě tohle štvát, nebo nemá, co myslel Vesmír tím, že mi naložil tohle a podobně.
Přesto jsem měla malinkou obavu z toho, jak zvládneme měsíc na jednom pokoji, v jednom indickém zapadákově. Čtyřiadvacet hodin denně, víceméně bez času pro sebe, bez možnosti se někam schovat. Ona pořád klidná a já klidná jen o trochu méně. Společný klidný pobyt už na dálku zavání děsnou nudou. Což byla nakonec asi jediná činnost, která se nekonala.
Sama sebe jsem překvapila, jak jsme ladily. Já souhlasila s tím, že nejpozději přesně ve 22:00 bude zhasnuto a budu mít u postele budíka nastaveného na 5:30 i přesto, že mě stačí vstát v 5:55. Monča zase souhlasila s tím, že si občas zazpívám nahlas nějakou mantru hned jak ráno otevřu oči a zaberu si pro sebe jediný odkládací stolek v našem šíleném pokoji nad kuchyní.
Zřejmě tak, jak se postupně čistila naše těla, čistily se i naše hlavy. Navíc jsme v Indii nebyly poprvé, proto nás nijak nezasáhly výpadky elektřiny, vody a wifi signálu. V těchto "náročných" chvílích, se teprve ukazuje, nakolik je jeden ochoten vykročit z komfortní zóny. Braly jsme věci tak, jak přicházely. Neúčastnily jsme se revolučních debat o tomhle "děsném" místě, které jsme my, lidé ze západu přijeli zachránit a spasit. Ani jsme ho nechtěly měnit. I když upřímně musím přiznat, že jsem si velmi často říkala, jak jsou Indové marní. Marní, marní, marní. A že do Indie minálně dva roky nepojedu.
Hotovo! Konečně.
V recepci seděl dnes a denně pochybný jedinec mužského pohlaví s téměř nulovou znalostí anglického jazyka. Opakovaně jsme s Mončou vedly debaty o tom, zda mizerná angličtina byla hlavním kritériem, když ho přijímali. Do recepce, kam denně přichází lidé z celého světa a všichni hovoří anglicky (až na ruské jogíny). Kde pořád někdo něco potřebuje.
"Ahoj, potřebujeme uklidit pokoj a převléct postele", odvážíme se po dvou týdnech válení se v potu a prachu požádat na recepci. Pokýve hlavou a vyhrkne "afternoon". Nevadí, my jdeme stejně spát až večer, odpoledne je to ok. Natěšeně si vyzvedneme skoro večer klíč z recepce a náš pokoj nás zdraví skoro stejně ulepený, jako byl ráno. Nad nepřevlečenými postelemi se vznáší velmi jemný indický prach. Jemnější člen naší dvojice padá zády na postel a oznámí mi, že rezignuje. Počkám pár vteřin, až klesne prach, který Monča svým tělem zvířila a když jí opět vidím, rozhodně vrtím hlavou. Jsem unavená, zpocená, zaprášená a fakt jsem naštvaná.
Recepční vzhlédne od obrazovky mobilu a snad se ani nesnaží pochopit to, co mu říkám. Do zblbnutí opakuje OK a sorry a dává mi znamení, ať nezvyšuji hlas. Vše bude v mžiku napraveno. Posílá hbitě posla pro čistá povlečení a ta skutečně během pár minut dorazí do přízemního pokoje číslo 302. Dostáváme čisté prostěradlo a polštář. Na přikrytí nic. Teď už rezignuji i já.
Náš favorit na titul nejzbytečnější recepční roku ale drží laťku vysoko i v příštích dnech. To když ho Monča zavede na náš pokoj a ukáže mu velkou mokroou skvrnu na stropě koupelny, která během několika dní prolezla i do koupelny. Chlapík se zamyslí, poskládá anglickou větu prostou a sdělí nám, že problém je o patro výš. Ne u nás. Základku máme dávno za sebou, takže chápeme, že voda teče dolu. Pro recepčního je ale problém vyřešený. Ti nahoře neví, že je někde prasklá trubka, problém nemají. My sice máme mokrý strop, ale všichni víme, že problém není u nás. Takže ani tady problém neexistuje. Vyřešeno. Pěkný den holky a Hari Om.
My se tedy ustálily v zenu, ale někteří spolujogíni prostě neuměli věci nechat plynout :-). Náš parťák Dana, ano kluk s holčičím jménem, protrpěl kurz s trávicími problémy. A dost vážnými. Do Whats up skupiny, kterou jsem si společně vytvořili jednou poslal úpěnlivou prosbu o toaletní papír. V tu chvíli nemohl opustit svůj pokoj. A ejhle. V recepci papír nebyl. Ani vlevo, ani vpravo, ani v žádném šuplíku. Recepční jen pokrčil rameny a přilepil se znova na obrazovku svého mobilu. Philipp, který si bohužel pro něj přivezl kromě německého pasu i německý smysl pro pořádek a měl s Danou soucit, tenhle přístup nevydýchal ani zklidňujícím dechem Nadi Shodhana. Zařval a toaletní papír před očima recepčního ukradl z jeho vlastní toalety.
Recepční se nakonec s námi rozloučil podle svého stylu. Taxík na letiště do Dillí, objednaný a zapsaný v knize na 14:00 přepsal jako 4:00 pm, tedy o dvě hodiny později. Naštěstí jsme chtěly Rishikesh opustit o hodinu později, takže když Monča seběhla do recepce a přeobjednala taxi na 15 hodinu, zachránila den. A hlavně naší spolucestující Courtney, která by jinak zmeškala let do Vancouveru.
Indie, moje láska navždy. Nepřestane mě dostávat.