Ono je vcelku jedno, kolik čajoven, laviček, malých restaurací, prodejen super širokých kalhot a ayurvedských vymožeností je v okolí. Denní režim v Yogshale zúží náš pohyb na dvě parta nahoru - do naší učebny a 3 x za den můžeme o parto níž, ven do jídelny. Otrlí jedinci ještě stihnou po snídani vyběhnout před dům a jednou z úzkých uliček se vydat pro kávu či čaj.
Vzhůru na podložky
Se zalepenýma očima a jetlagem jak ze žurnálu, stojíme hned v pondělí ráno v 6:10 na podložkách v očekávání první lekce astanga jogy. Já osobně ještě očekávala milý úsměv, přitívání a představení se a pár vět na téma "proč je fajn praktikovat astangu a zkusit ji mít rád i v šest ráno". Dál od pravdy jsem být nemohla. Lektor a jeho asistent s ledovým výrazem bez pozdravu prochází třídou, staví se na pódium, vyzývá nás k sepjetí rukou a s nádechem spouští "vande gurunam caranara vindhe" úvodní mantru astanga jogy.
S nádechem a výdechem a pořád dokola posíláme ještě z letadla ztuhlá těla do Pozdravů Slunci. Proboha. Včera v tuhle dobu jsme ještě plachtily mezi Dubají a Dillí a dneska už po pár minutách cítím propocené tričko. Po bojovnících a trojúhelnících, nepočítaně chaturangách dopadáme zadkem tvrdě na podložky. Fakt myslí vážně, mám dát čelo na zem a v téhle poloze ještě překřížit kotníky u hlavy? Ví vůbec tenhle indický floutek, kolik mi je a hlavně, že si tu platím vzdělávání, nikoliv zmrzačení :-).??? Evidentně je mu to jedno.
S Patanjalim v zádech
Po zhruba 75 minutách a krátkém odpočinku v mrtvole se už běžíme přetahovat o kýbl teplé vody v naší koupelně. Báječných volných deset minut před meditací na sebe lijeme teplou vodu a převlékáme se do čistého, ještě evropsky vypraného oblečení. Meditace, anatomie, zpěv manter, správné vedení pozic, dýchání - pranayama, filozofie, hatha joga, ayurveda.....není nic, co by nás nebavilo.
Překvapivě po zhruba třetím dni zjišťuji, že mě opravdu baví meditace. Hodinová sezení jsou náročná pro moje tuhé a uzavřené kyčle a ještě neuzdravené koleno. Ale je to balzám na moji multitaskingovou mysl a přetíženou hlavu.
Čtvrtý den už je na mě moc. Pořád ještě špatně spím a bez půlky Stilnoxu bych zírala do stropu celou noc. Ráno po dvaceti minutách vztekle odpochoduji z lekce astanghy. Zrovna v momentě, kdy mi snaživý asistent ukazuje Janu Shirsasanu B. Meditaci pak dám taky jen z půlky. Točí se mi hlava a v očích mám slzy. Kavita, která nás meditacemi vede, se ke mě otáčí a volá mě k sobě. Odmítám, ani se nehnu a zůstávám nehybně opřená o zeď. Kavita se zvedá a jde ke mě, bere mě za ruku. "Moc přemýšlíš. Pořád. Co bylo, bylo. Nech to být, nezměníš to." Nevím, nakolik pomohla tahle jednoduchá slova, ale je mi lépe. Sice tam v učebně uprostřed mnoha lidí, které znám jen čtyři dny, bulím jak želva, ale je mi to jedno.
Kavita nás rozseká o pár dní později ještě jednou. Nechá nás zavřít oči a pak v nás vyvolá nejtěžší zážitek, který si umíme vybavit. Chvilku si brečíme pro sebe a když otevřeme oči, obejmeme se. Poctivě každý s každým. Je to hodně silné. Všichni jsme v podobném rozpoložení a rozumíme si i beze slov a vysvětlování.
Indické emoční turbulence u mě ukončí večerní pranayama na břehu Gangy. Zaplaví mě všeobjímající pocit štěstí, pokory, vděčnosti. Koukám jak omámená na ještě čistou a ledovou vodu, která se právě spustila z Himálaje. Nechávám se ukecat místními dětmi a za pár rupií kupuji květiny. Ty pak daruji Ganze a nechávám s nimi odplout i těžké věci, které nemohu už nikdy změnit.
Moje mysl právě shodila alespoň padesát kilo.
Namasté,
Iva
Comments