a nebo si vzít víc, než potřebujeme, protože získáme dojem, že máme na všechno nárok.
Pod pojmem krádež se většina z nás lehce otřese při představě, že by někdo měl něco zcizit nám. Něco, co je nám drahé, na co máme vzpomínky, co jsme si pracně vybudovali. To, co je naší součástí.
Ale co my sami? Nebereme si i my od druhých více, než potřebujeme. Nepožadujeme výhody bez kompenzace?
Pocit krátkodobého uspokojení, které nám věc či služba získaná na úkor druhého přinese zaplní prázdno, které máme uvnitř, Pocit, že si zasloužíme všechno, zvláště to, co teď právě nemáme. Pocit toho, že nám něco chybí, snadno ospravedlní naší potřebu si brát tam, kde to je na úkor druhého.
Jednoduchým příkladem je třeba hodně vytížená pokladní, která nám vrátí o padesát korun víc a my to s příjemným pocit v břiše, že jsme ušetřili, zdůvodníme lakonicky slovy - její chyba. Okopírujeme něčí citát a záměrně k tomu opomeneme uvést autora, abychom vypadali opravdu moudře.
A tak shromažďujeme a sháníme a hrabeme a pořád dokola. Ekonomové asi jásají, jak to všechno pěkně šlape a posouvá se, ale u nás pořád prázdno. Nikdy nemůžeme mít dost, protože materiální věci, služby a vše co se dá pořídit nemá schopnost pocit naplnění trvale poskytnout.
Uvědomění si, plné a vědomé, že máme dost, že sled událostí jde vždy správným směrem, to je jediné, co naplnění přinese.
Praxe asteya, v každodenním rozhodování, nás v tom podpoří.
Iva Jonášová
12/8/2024
Comments